ARCHETYP VELKÉ MATKY

Velká Matka představuje vzácný archetyp, jenž dnes neznáme v jeho prapůvodní, celistvé, čisté a - řekněme si to na rovinu - v jakékoli epoše velice žádoucí podobě se vším svým nedozírným množstvím aspektů. Případně ho ve svých životech neumíme prosadit a aplikovat. Patří k němu kosmické a nadpřirozené řády, ale také svět zvířat stejně, jako cyklický svět vegetace a záhad úrodnosti země, která mění smrt v život. Tento archetyp je Cestou a Řádem přírody, základním principem, jenž řídí chod života. Nemůžeme ho zařadit k těm, jejichž pokleslejší napodobeninou a imitací jsou předměty našeho světa. Je spíše ze skupiny archetypů symbolizujících střed světa - archetypem Velké Matky. Některé jeho polohy, úrovně a dílčí části jsou nám ještě i v naší uspěchané současnosti důvěrně blízké. Celek nám však jaksi v průběhu dějin psaných rukou člověka unikl. Lépe řečeno, úspěšně jsme ho potlačili a dostali do nepříjemně defensivního položení. Z posvátné, nedotknutelné brány, kterou všichni vcházíme do života na kosmickém tělesu zvaném Země, byla proměnou poměrů a podmínek, s nástupem nového modelu světa, učiněna podlaha, po které může kdokoli šlapat. Je sice také pravdou, že se někdy stávala vysokým stropem posetým zlatými hvězdičkami, k němuž se vzhlíželo s bázní a úctou. To je však ještě i v moderní přítomnosti alternativa, která je spíše zvláštností a výjimkou, vyhrazenou ojedinělým zasvěcencům, snílkům, básníkům či jiným umělcům. Podle mínění některých jedinců anebo i celých seskupení jedinců dokonce slabochům.

Smysl celé existence člověka na této planetě začal postupně - s technickým rozvojem a mechanistickými pokroky týkajícími se běžného, každodenního života, ale i s následnými prudkými společenskými a kulturními změnami - spočívat pouze v dokonalém hraní a sehrání i prožití jeho sociální role v společnosti. Žen se to týkalo mnohonásobně výrazněji než mužů. Nakonec to dospělo tak daleko, že už neřešíme otázky všelidské, ale lidské a ženské. Přestali jsme vnímat ženství jako historickou sílu - rovnocennou historickou sílu. Právě naopak: sílu ženy jsme potlačili (nejraději by jsme ji docela vymítili), vytlačili kamsi na okraj, kde živoří a z času na čas se domáhá svých ztracených práv. Z humánních, lineárních, nedominantních „mateřských“ neboli „partnerských“ kultur jsme učinili - s báječně fungující lstivostí - „matriarchát“. A pak už stačilo trochu ho okořenit různými smyšlenkami a účinnými polopravdami, které vyvolávají nechuť a strach z neznámého, pohlcujícího. Ze skutečného dědictví Velké Matky jsme uměle vytvořili dědictví utajené, leckdy jenom šeptané, někdy dokonce nežádané a zapovězené. Klíčový moment našeho ztraceného duchovného dědictví - kterým bylo poznání, že my sami jsme také neoddělitelnou součástí velkého tajemství života a smrti a že je proto žádoucí přistupovat k veškeré přírodě s úctou - byl prohlášen za tmářskou, zaostalou a primitivní doktrínu. Cyklickou jednotu přírody a harmonii sfér smě zpitvořili do obrazu principu něčeho nezvládnutelného, principu hodného přemožení, zneuctění a pokoření. Příchylná láska k životu a k přírodě se časem transformovala v nepřirozenou a téměř výlučnou orientaci na otázky obávaného zániku těla či hmoty a - smrti. Natolik obávaných, že byly posvěceny a vyzdviženy výše, jako plnokrevný život sám. Z radostného mystéria zrození, regenerace a znovuzrození se - nikoli však najednou - stávala a nakonec i stala nečistá záležitost, na kterou se pohlíželo jako na zdroj utrpení a bolesti. A tak se též přihodilo, že svět Velké Bohyně nebo Velkých Bohyň se rozpadl a zanikl. Dodnes nebyl obnoven. Kdyby vás zasvrbělo na jazyku, že alespoň v tzv. „západní kultuře“ je postavení ženy - jako jeden z aspektů a důkazů existence stále platného principu Velké Bohyně - již nanovo vybudováno a povýšeno na své důstojné místo, patrně jste se nikdy hlouběji nezamysleli nad následky hnutí feminizmu a bombasticky, halasně propagovaných „ženských“ práv. Ve společnosti a v kultuře, v níž jsou práva i povinnosti všech stejná, nemusí být hlasně prohlašována, zdůrazňována a prosazována práva jedné z jejich skupin. Mimochodem, feminismus přišel vhod jako geniální pomůcka a zatím jediná účinná zbraň proti skutečnému ženství. Vždyť výraz „rovnostářská společenská kultura“ se dnes pojímá téměř jako invektiva! A přitom je to jeden z epiteton, jež se používají v souvislosti s matrilineárními kulturami, kulturami mírumilovnými a uměnímilovnými. V nich měla své právoplatné a nezastupitelné místo Bohyně-stvořitelka, dárkyně života každého z nás.

Mužský princip hrál svou nezanedbatelnou a podstatnou roli také v ideologiích partnerských (nesprávně a demagogicky nazývaných matriarchální) společností. Ženský princip byl prvotním symbolem zázraku života. Přitom však v rozporu s naší zkušeností převládajícího principu vertikálního, vládl v dobách vlády Velké Bohyně spíše princip horizontální, jenž zdůrazňoval rovnocenné postavení a existenci principu mužského i ženského.

Kdysi nesli ženy i muži, a dokonce i „dorost“, společně odpovědnost za zachování své kultury. Všichni podle svých schopností a své zralosti. Každý člen takového společenství se mohl vyvíjet a vyvinout v plnohodnotnou lidskou bytost. Specializací osobního zaměření a profesionálních zručností došlo k tomu, že se pomalu z plnohodnotné, komplementární osobnosti stávala jenom část člověka - v širším kontextu jeho komunity a později i komunity celosvětové. Z jednotlivce přestal být rovnoprávný, rovnocenný a samostatný člen společnosti, proměnil se v pouhý účel svého vlastního bytí. A to nakonec tak úzkoprsý a úzce na sebe zaměřený, že si přestal uvědomovat svůj vztah k okolí a k tajuplnému, denními drobnými zázraky naplněnému světu, který je jedním z hájemství archetypu Velké Matky. Zapomněl však nejenom na nezbytnost kontaktu s prostředím, které je mu kolébkou i hrobem. Vytěsnil i naléhavost důležitosti tohoto vztahu. S ním společně odešli do „ilegality“ (ze které jako z každé ilegality vystrkovali růžky) i mír, ženská tvořivost, životodární moc Bohyně, magická autorita ženství, ženská moudrost a výšiny ducha mimo rozum, rozvaha, ženská forma lásky, štědrosti, starostlivosti a výchovy, chápaní Velké Matky jako zdroje a obnovitelky života. Na okraj individuálního i kolektivního vědomí bylo vytlačeno také uvědomění si posvátného tajemství a praktické důležitosti faktu, že život se rodí z těla ženy. Někam do nenávratna zmizela zjevná úcta a údiv nad velkým zázrakem našeho lidského bytí, zázrakem stvoření a zrození. Z velkého archetypu zůstali jenom fragmenty. Avšak podobně jako v mýtu o Pandořině skřínce vyletěli do světa a na jeho pronikavé - v posledním období občas dokonce ničivé a zdraví nebezpečné - světlo jeho negativnější stránky. Původní atributy a vlastnosti Bohyně byly odsouvány a nezřídka transformovány až do svého nejkrajnějšího extrému (vzpomeňme pouze „hony na čarodějnice).

Za normu mezilidských vztahů byla vyhlášena dosud platná mužská nadvláda a převaha. A v téže chvíli přestal být praobraz mateřské Bohyně naplněním archetypu, který v sobě prokazatelně zahrnuje materiál vědomé skutečnosti.

Se ztrátou svého rovnocenného místa po boku muže - které však v žádném případě neznamená touhu vyrovnat se mu ve všem a ještě navíc hrát i svou vlastní roli - se žena stala „neviditelnou“. V neviditelné, do ústraní popostrčené a svou ponížeností nedůstojné, se proměnilo i místo ženy v společnosti. Z uctívané dárkyně života a ochránkyně se zvrhla v bezděčnou rodičku potomků a následníků. Co však s jejím „zneviditelněním“ vzrostlo, byla rovněž neviditelná moc matky nad jejími dětmi. Moc tak intenzivní, že působila i v případě, když matka vůbec nebyla - a není - přítomna! Protože i její nepřítomnost, nedostatek její něžné starostlivosti a absence potřebné kvantity mateřské lásky se v izolaci rodiny uprostřed široké, ale odcizené společenské struktury stali netušenou a nebezpečnou léčkou. Především muži - i když to přirozeně platí i o potomcích ženského pohlaví - někdy bojovali a bojují po celý svůj život s pastí citové nouze. Pokoušejí se vymanit z neviditelné jemné sítě, kterou kolem nich spřádali svým vlivem jejich matky. Konec-konců, jednou z podob Velké Matky a Velké Bohyně byla přadlena a tkadlena.

Vzdát se moci je projevem pohodlnosti. Proč? Moc nese sebou obrovskou zodpovědnost. Mateřská bohyně ani její lidské následovnice pohodlné nejsou. Přesunuli pouze svou moc do temných zákoutí duše a srdce. Vytěsněné a potlačené děsivé či bolestné zážitky z dětství, anebo pouze děsivé a bolestné vzpomínky na něco, co možná existuje jenom v našich představách, vždy poznamenají život člověka. Pokud je nevynese na světlo pravdy, porozumění a odpuštění, vracejí se k němu v různých podobách a v rozličných situacích. Proměňují se v jeho osud, především když si ho nechá potlačenými obsahy své psýché vytrhnout z rukou. V osud, jež nespřádá na svém kolovrátku zapuzená Velká Bohyně a Velká Matka, ale Velká Služebnice.

Citová podpora a něha nabývá u nové formy, do níž byly matky vtěsnány, leckdy zcela jiný ráz. V panické snaze uchránit svou již natolik omezenou, ale ještě stále nenahraditelnou pozici, změnili matky, manželky, milenky a sestry atributy své ženské lásky v citové vydírání. Matka jako dárkyně všeho dobra - v negativním či negativně chápaném případě všeho anebo téměř všeho zla - získala úporností svých snah přece jenom svůj prostor. A to právě v síti tajemných vzpomínek na věk dětství, který rozhoduje o vývoji jednotlivce, způsobu jeho prožívání, cítění a fungovaní. Někdy až do pozdního stáří. I tahle zbraň se však stala nástrojem, kterým nakonec střádá ten, kdož jej používá. Obrátila se proti ní, proti matce jako takové: nezměrné davy životních ztroskotanců, nespokojenců se svou životní dráhou, svými vztahy a získaným postem, si v neschopnosti postavit se na vlastní nohy a převzít odpovědnost za svůj vlastní život, z ní udělali vděčný terč a příčinu svých nezdarů. Netvrdím však, že vždycky bez jejího přičinění. Každá matka důvěrně zná temnotu, ze které se všechno rodí a ve které vše odpočívá - anebo nakonec spočine. Nemusíme však z pocity křivdy umřít, dokonce ani jenom s nimi zestárnout. I role matky v našich pozemských životech je v našich kosmicky magických rukou. Snad by postačilo vrátit matce i Velké Matce její místo v našich srdcích. Jelikož vnitřní skutečnost je stejně důležitá a stejně pravdivá, jako ta vnější. A přes vnitřní skutečnost můžeme nejenom změnit, ale také přemoci skutečnost vnější. Pokud nevyvedeme své temné pudy, temné vzpomínky, bolestné zážitky, výčitky svědomí, pocity viny a ukřivdění na denní světlo, do reflektorů poznání, nikdy se nezbavíme závislosti, křečovitosti, zatrpklosti a často také nepřiznaného zoufalství. 
(Můj starší článek, Judita Peschlová)

OCHRANNÉ BOHYNĚ

Ochranné bohyne (pro ženy i pro muže)

V různých částech světa, v odlišných civilizacích, kulturách či etnikách se ve chvílích nouze nebo jenom potřeby vnitřního klidu obraceli lidé na svá božstva, případně na „posly bohů“, čili jakýsi ekvivalent nám známé podoby andělů. Nezřídka byli znázorňováni či už bohové nebo jejich zprostředkovatelé s křídly… To platilo i pro dobu antiky, v níž byla vzývána a žádána o pomoc ženská božstva jakožto jedna z forem ochranných bytostí.
Každá z bohyň měla svou pravomoc, která se občas míchala s působnosti jiné bohyně, avšak v žádném případě nebyly v rozporu. 
Bohyně můžete velice jednoduchou formulkou požádat o pomoc, provázení, ochranu anebo podporu tu z nich, jejíž kompetence se vám bude zdát příslušná k problému, který jste chtěli řešit.

Formulka žádosti ke kterékoliv bohyni:

"Bohyně ….. /doplnit jméno bohyně/, prosím pomoz mi v oblasti …… /uveďte oblast, kterou tužíte skrze energii bohyně vyřešit a která ji přísluší/, provázej mne na mé cestě, podpoř mne a poskytni mi oporu. Děkuji."

ANIMA: ŽENSKÝ ASPEKT V MUŽI

Ženský aspekt v muži - Anima - její vliv, působení
(jací jsou muži s vyváženým poměrem Animy a Anima, jací s převahou Animy a jací s absencí Animy v sobě?)

Anima je pojem používaný v analytické psychologii pro označení nevědomého ženského protějšku mužské vědomé psýchy. Animus je symetrický protějšek v případě ženské psychiky. Jako přirozené archetypy představují anima a animus tvořivou psychickou sílu. Plní roli průvodců do nevědomí, vedou k hlubšímu pochopení vlastního nevědomého světa, jsou prostředníky mezi egem a vnitřním životem individua a v určitém slova smyslu zdrojem naplnění života. Jako komplementární pár nazval C. G. Jung tyto archetypy kontrasexuální.
Vedle maskulinní psychiky žije feminní prvek jako další samostatná osobnost s ženským charakterem jednání. Vnitřní žena je osobností, projevuje se ve snech nebo fantaziích a jako autonomní komplex je stále projikována na opačné pohlaví tou měrou, jakou zůstává v nevědomí. Protože psychický život jako celek je větší částí nevědomím, které obklopuje vědomí ze všech stran, nevědomý archetyp animy žije ze sebe. Anima je oduševnělou bytostí, jejímž charakteristickým rysem je neklid, měňavost, tvořivá síla a především pramen možnosti citového vztahu. Animus jako mužský protějšek ženské psýchy má v ženském myšlení paralelní mužské rysy (bezcitnost, racionalita, moc). Důležité je spojení animy a duše (psýché), jako projevu toho, čím se odlišuje život od ostatního – dech života.
Koncept animy (anima) vysvětluje možnosti vzájemného porozumění mezi mužem a ženou a jejich vzájemnou přitažlivost. Vnitřní postava žijící pod povrchem usiluje o dokončení a vztah. Jako způsoby percepce a chování reprezentované uvnitř individuální psýché se dostavují osudově a jejich působení začíná v našem nejosobnějším životě. Projekce animy (anima) na druhé pohlaví se však může stát zdrojem problémů.

C. G. Jung se při zkoumání archetypů opíral o poznatky fenomenologie a animu chápal jako empirický pojem, který přichází s poznáváním nevědomí. Duše produkuje obrazy a formy, které teprve umožňují poznání objektu. Navíc kolektivní nevědomí nepochází z individuální zkušenosti, ale je vrozené. Proto analytická psychologie chápe nevědomí jako jednající subjekt, a tedy i animu a anima. Archetypy nelze redukovat na pouhé subjektivní myšlenky bez vlivu na člověka, neboť je mnoho případů duševních onemocnění, která se projevovala vlivem archetypu. Projevující se rozdílné a protikladné síly ve svém důsledku znamenají a chtějí život individua, kolísají kolem něho jako střed váhy. Tento fakt označoval Jung za energetismus života.
Důkazy nacházel Jung ve snech svých pacientů, kde archetypální postavy sloužily snícímu jako pomocníci. V literárních dílech postava opačného pohlaví slouží jako průvodce hrdiny po jeho příběhu (např. Beatrice v Dantově Božské komedii).
Anima je apriori nálad, reakcí, impulsů a psychických spontánností. Všechno, čeho se anima dotkne, stává se numinózní. Chce-li anima život, chce dobro i zlo, nediferencuje tyto aspekty a pohybuje se v celém jejich spektru. Může se vyjevit jako bída života a chudoby, bezvýznamnosti (Marie v Betlémském chlévě) a na opačném protipólu jako anděl světla osvětlující nejvyšší smysl (Maria oslavovaná v litaniích). Je životem mimo všechny kategorie. V plnosti životních zkušeností ztrácí na chaotičnosti a získává podobu učení, moudrosti a významu. Představuje archetyp života s aspektem archetypu smyslu. Ačkoliv má takto významné postavení v nevědomí jako zdroj afektivity a psychické energie je jen jedním z archetypů, necharakterizuje nevědomí zcela, ale je jen jeho aspektem.
Mytologickým reprezentantem archetypů animy a anima jsou tzv. božské syzigie, dvojice androgynních bohů. Jsou stejně univerzální jako výskyt muže a ženy. Jung se nespokojil s myšlenkou, že božský pár je odvozený od rodičovského páru (projikováno nemůže být to, co je vědomé), ale hlubší důvody tkví v hloubce nevědomí, neboť představa párovosti dělené na mužské a ženské je dominující. Jung to ilustruje vizí francouzského mystika Mikuláše z Flüe, který navzdory převažující křesťanské teologii uzřel Boha jako královskou Matku a královského Otce. Všechno mužské je vždy provázeno ženským. Androgyní syzigie jako jednu z možných dvojic používá ve svém symbolismu gnosticismus a alchymická filosofie. Antickému člověku se anima vyjevuje jako bohyně nebo čarodejnice, v křesťanství královna nebes a Církev.
Problematika vztahu k animě je vždy zkouškou a symbolickým procesem. Vzhledem k numinózní povaze arc dy má jistou autonomii, může při nedostatečné reflexi propuknout duševní nemoc charakterizovaná posedlostí archetypem. Při posedlosti animou se nemocný například chce proměnit v ženu autokastrací (případ Schreber), objevuje se celá mytologie animy a mnoho archaických motivů. Při neuróze to vše může zůstávat v pozadí. Muži se chovají náladově až hystericky, ženy mají zlou vůli, touhu po moci.
Objektivace animy a osobní přístup k ní zmírňuje tendenci k odtržení od reality a zmírňuje patologické rysy nutkavé potřeby udržet si status quo v personě. V případě projekce se projikují vnitřní postavy na idealizované objekty (madona, rytíř).
Žena po boku muže je pramenem informací o mužově nevědomí, vidí to, co se muži neklade před vědomí – dokáže vytušit různé věci, vidí to, pro co muž nemá oči. Muži si volí ženy, které nejvíce odpovídají jejich nevědomému ženství, ženu, která je bez nesnází schopna přijmout projekce jeho duše.
Zcela normální je, když archetypální obrazy jsou normálními fantaziemi. Jedná se o normální proces syntézy vědomí a nevědomí v procesu individuace. Prostá racionální integrace není však možná, protože numinózní obsahy mají svojí autonomii. Proces proměny se odehrává formou dialogu se symbolickými reprezentacemi postav nevědomí.
Identifikace se sociální rolí je pramenem neuróz. Identifikace s personou (maskou), jako ideálním obrazem muže, je vnitřně kompenzována ženskou slabostí. Individuum siláka se v nitru stává ženou, animou, která se staví personě na odpor. Anima je důležitý faktor v psychologii muže, a to v kontextu s afekty a emocemi. Má-li anima silný vliv, zženšťuje charakter muže, který je pak citlivý, vznětlivý, žárlivý i ješitný. Ztráta animy má za následek zkostnatělost, stereotypii, fanatické lpění na zásadách nebo naopak rezignaci, únavu až dětinské změknutí a náklonnost k alkoholu.

ZRKADLO PÝTIE: VEŠTĚCKÝ KÚZELNÝ NÁSTROJ

Zrkadlo Pýthie, kúzelný nástroj...
 
Takmer každá "veštba" Pýthie mala v sebe akýsi terapeutický náboj, často si ho však príjemca posolstva - príliš sústredený na úzky záber svojej otázky, a tým i odpovede Pýthe - neuvedomil...
Nadišla doba spomenúť si na posvätné umenie, akým schopnosti Pýthie určite boli, i na rituály tohto delfského orákula, kňažky Pythóna a Bohyne Gaie. Tisícky rokov vyslovovali svoje proroctvá a slová sily i moci sediac v Apolónovom chráme na trojnožke v opare plynov, vyvolávajúcich euforické stavy. Pôvod rituálov a forma predpovedania sú omnoho staršie ako delfská tradícia. Pochádzajú presne odtiaľ, kde začína ich príbeh v hmlách dávnoveku...
Hlboké a pradávne mystérium Pýthie sa môže stať súčasťou vnútorných zážitkov každej ženy. Jej dary môžme prijať do svojich sŕdc a ona nám ich vráti do života i nášho sveta a stanú sa opäť naším požehnaním. Jedným z jej darov môžu byť jej rady, buď sprostredkované niekým iným, kto je s ňom v mystickom spojení alebo našou vnútornou mýtickou Bohyňou obdarovanou jasnozrivosťou...

"GEN" OBEZITY PO PŘESLICI A RODINNÉ KONSTELACE

MATEŘSKÝ "GEN" OBEZITY A KONSTELACE

Co? Jak souvisí obézní dcery s konstelacemi? Nuže, stejně tak, jako všechno lidské, „nelidské“ i „ne-lidské“ na tomto našem pozemském kulatém světě. Tedy, dle mého mínění a z mého úhlu pohledu. Navíc se u této dnes velice probírané a dokonce již i ožehavé otázky vyskytuje cosi, co bychom mohli z konstelačního hlediska nazvat „věrnost rodu“. V tomto případě snad ještě úžeji „věrnost mateřskému principu“.

 A proč ožehavé otázce? To je snad téma pro jinou práci, ale v zkratce: protože v současnosti obezita už doslova stojí životy, zdraví, čas a energii (a také finance, a nejenom ty, které vkládají lidé s nadváhou do pokusů končících ve zdárném případě nákupem šatstva s nižším číselným označením).

Dle nedávných vědeckých výzkumů, které - jako obvykle - opět „objevili Ameriku“ , se obezita dědí z matky na dcery a z otce na syny.  Napříč pohlavími prý „přenášení viru obezity“ nehrozí. Dokonce z vědecké studie anglických badatelů vyplynulo, co konstelace určitě ukazují již dlouhá léta, ne-li desetiletí: tento fenomén nesouvisí s genetickými predispozicemi, ale spíše s naučeným chováním. To co v se konstelacích nazývá výše zmíněnou „věrností rodu“, vědci označili jako „behaviorální sympatie“. Na rozdíl od poznatků, ke kterým můžeme dojít stavěním konstelací, však vědci zůstali pouze u tendencí dcer napodobovat životní styl svých matek.

 Zajímavý z konstelačního hlediska  by snad ještě mohl být další faktor:  u žen je riziko možnosti, že budou kopírovat oblost svých matek desetkrát vyšší, než šance, že se dcera štíhlé matky stane boubelatou adeptkou nekonečné řady odtučňovacích kúr a diet. U mužů je toto nebezpečí pouze šest krát větší! Čím to? Že by se „následníci hlav rodů“ chtěli méně podobat svým předchůdcům než princezny královnám? Možná podnětná téma na konstelaci?    
Po tříletém výzkumu nakonec vedoucí vědeckého týmu zkoumajícího obezitu u dětí, a tím pádem přirozeně i v rodinách těchto dětí, dospěl – div se světe! - k „revolučnímu“ poznání: v zájmu boje s obezitou dětí by bylo vhodnější zaměřit se na rodinu, zejména na rodiče a způsob výchovy, než pouze na samotné malé „víly Amálky“ a „včelíky Vilíky“. Myslím, že jediné konstelaci by na takovéto „Ahaaa!“ stačilo namísto tří let tak maximálně třicet minut (pokud ne tři)…

Pojďme se však podívat na obézní dcery obézních matek na základě několika (možná ještě minimálně z poloviny amatérských) konstelací.

  

Kazuistiky

Poznámka: Popis zakázek i samotných konstelací je zkrácen, zhuštěn a schematizován.

PŘÍPAD PRVNÍ: "ROSTEME" DO ŠÍŘKY NAMÍSTO ŠIROKÉ SÍTĚ

Zestručněné znění zadání:

V rámci jednoho ze ženských konstelačních večerů si vyžádala postavení konstelace paní (dále Radka), jejíž tělesné obrysy bychom ve smyslu otřepaných frází klidně mohli nazvat tvary Věstonické Venuše (pokud by někdo chtěl poznamenat, že vůbec nechápe, jak může někdo nazvat Venuší sošku značně oplácané ženy se širokou pánví, měl by vědět, že každá doba měla svůj vlastní vkus a preference stran ženské krásy. Co třeba Rubensovy Venuše a bohyně? Plodnost symbolizovaná širokými boky byla v dobách, kdy se nerodilo a ani nepřežilo tolik zdravých dětí jako dnes, velice ceněná a považovaná za vysokou „bonitu“ stejně, jako úrodná půda. Chcete jiný příklad než je Venuše z našeho území? Hypogea, podzemní chrámy na ostrově Malta, byly cosi jako brány do lůna Matky Země. Důkazem může být kromě jiného také torzo mimořádně kypré ležící ženy nalezené archeology v jednom z podzemních komplexů, zatímco v nadzemních maltských chrámech byly stejné nebo podobné sochy objevené vestoje. Ležící otylá bohyně byla podle některých archeologů uctívána jako kněžka kultu hojnosti. U pradávných kmenů, často hladovějících v jistých údobích roku, vzbuzovali nadměrně dobře živení jedinci úplně odlišné emoce než u dnešní populace. "Spící Matka Země" byla jednou z kněžek tohoto kultu, která v podzemním chrámu věštila v hypnotickém spánku nebo pod vlivem drog. Tato praxe je známá rovněž z o několik tisíciletí mladších klasických antických civilizací.).

Radka úspěšně působí již dva roky v multilevelovém marketingu. Najednou se však velice zdárné a slibné  rozšiřování její sítě zastavilo. Zato se jí však podařilo něco jiného: v docela krátkém čase nabyla nadváhy blížící se čtvrtině metráku. Téměř ve stejné době začala tloustnout i její dvacetiletá dcera Martina, která je po jistou dobu též součástí Radčiny obchodní sítě. Všechno dosavadní úsilí o Martinino zhubnutí  se minulo účinkem. Ani jedno z mnoha vyšetření neukázalo nic, co by mohlo být důvodem Martininy obezity. Radka má obavy, že Martina bude hendikepovaná při  snaze nadvázat nějaký vztah.   

Kýžený výsledek konstelace:

Získání náhledu jak na příčiny dceřina přibírání na váze, tak nezdarů při snaze zbavit se nadbytečných kil, a pokud možno i neúspěchů v práci.

Vybraní zástupci:

První fáze:

Zástupkyně Radky a členů Radčiny obchodní sítě.

Druhá fáze:

Zástupkyně Martiny a  novějších členů Radčiny sítě získaných prostřednictvím Martiny. 

Rozestavění konstelace:

První fáze:

Radka postaví ze své levé i pravé strany několik zástupců své obchodní sítě, co zvenčí vypadá jako její prodloužené ruce.  Po obou stranách stojí nejdříve muži, pak je síť smíšeného pohlaví.

Průběh první fáze konstelace ve zkratce:

Po úvodní části vžívání se do jednotlivých rolí se zdá, že se všem daří velice dobře. Zástupkyně Radky jakoby povyrostla a dokonce se jeví být štíhlejší, než ve skutečnosti je. Navíc jak Radka tak její síť projeví zájem o přibrání dalších zástupců v Radčině rychle se rozrůstající síti. Radka vypadá spokojeně a šťastně. Pojednou se však začne rozhlížet, jakoby jí něco chybělo. Zjevně je něčím znepokojená a znejistěná. 

Průběh druhé fáze konstelace ve zkratce:

 Do konstelace vstupuje Martina. Nejdříve dlouho bloudí po konstelačním poli, tváří se ztraceně a nejistě, hledá své místo a vůčihledně jej nemůže najít. Radka se ustavičně po ní ohlíží. Pak se Martina hroutí přímo Radce u nohou. Radka ji zvedá, i když to nejde zcela jednoduše, Martina vstává ztěžka pomalu a jakoby na etapy. Pak se postaví matce hned po pravé ruce.

V tom okamžiku a bleskově se ze sítě ztrácí nejdřív energie a síla, pak i dobrá nálada a vzájemné porozumění i podpora. Jeden zástupce po druhém si sedá, lehá, dokonce na nejzazším konci vpravo od Radky dvojice zástupců doslova odpadává podobně, jako se to předtím stalo Martině. Radka se staví na špičky nohou, nadouvá nejdřív líce a pak rukama naznačuje svůj růst do šířky, především po své pravé ruce. Potom začnou „umdlívat“ i zástupci sítě na druhé, levé Radčině straně. Čím je méně zástupců Radčině sítě na nohou, tím více obě v náznacích „puchnou“, nadýmají se jako balon a ztrácejí kontakt s realitou, se zemí, s hmotou.

Záhy již zástupkyně Radky nezvládá vzniklou situaci. Řekne přes slzy, vzlykání  a třesoucím se hlasem i rameny své dceři: „Martinko, já už nemůžu.  Už tě nemůžu zachraňovat. Si dospělá. Musíš jít svou vlastní cestou. Pomohu ti v začátcích, ale musí to být tvé vlastní začátky. Běž. Běž do světa a buď tam šťastná, dcerunko.“ Martina váhá, chytí matku za pravou ruku a nechce ji pustit. Zástupkyně Radky se láskyplně a něžně vysvobodí z Martinina sevření a zamává ji na cestu. Zástupkyně Martiny odchází a čím je od matky dál, tím méně se snaží být „nabubřelá“… Závěrečná scéna působí tak trochu jako hollywoodský happy end…   

Výsledek konstelace:

Radka je po ukončení konstelace natolik zaražená, že není ve stavu mluvit o tom, co si z konstelace odnáší. Nechává konstelačnímu kruhu prostor pro reflexi bez ní. Odchází mimo konstelační místnost a až po návratu zkonstatuje, že konstelace odhalila něco, co si sama nechtěla přiznat: tím, jak držela dceru vždy blízko u sebe, nedávala jí dostatečný prostor pro vlastní růst a navíc pokaždé, když ji „pomohla“ z nesnází (vyhazovy ze škol, drogy, nevhodná přátelství, drobné krádeže, neschopnost zacházet hospodárně se svěřenými případně získanými financemi, atd.), které si způsobila Martina sama , matčiným „protektorátem“ nejsoucí postavit se na vlastní nohy, se i samotná Radka dostala do problémů. A v tomto případě to nebylo po prvé, když pak obě ztloustly snažíce se nahradit osobnostní či jakýkoliv jiný růst narůstáním svého tukového obalu.  Z konstelace rovněž pochopila, že bylo zásadní chybou učinit z dcery hned svou „pravou ruku“, že by snad mohli společně fungovat, kdyby přehnaně nepospíchala na povýšení dcery na tak důležitou pozici. Zároveň si Radka uvědomila, že potřebuje po svém boku „mužský princip“, aby dokázala být úspěšná do té míry, do jaké sama touží úspěšnou být, neboť úspěch neznamená pouze úspěch pracovní. A pak bude snad i její dcera jednou schopná postavit se po boku muži namísto matce…    

PŘÍPAD DRUHÝ: TLUSTÁ POPELKA

  Zestručněné znění zadání:

Půvabná, milá a hezká, ačkoli příliš tichá a rovněž příliš při sobě, přichází Andrea se zakázkou týkající se její obezity i postavení v rodině. Maminka jí umřela, když jí bylo pět, otec se záhy oženil a se svou druhou chotí zplodil další dvě dcery, dvojčata. Nikdy se nedokázal postavit v mnoha a mnoha konfliktech mezi Andreou a svou štíhlou manželkou Irenou na jednu či druhou stranu. Andrea se urputně snažila upoutat víc jeho pozornost, ale ať dělala co dělala, bez valného výsledku. Andreje se zdálo,  že jí otec přehlíží. Olina a Pavla byly hřmotné do té míry, že tichý Andrein hlásek stejně nebylo takřka nikdy slyšet. Jelikož začala nedlouho po narození dvojčat výrazně tloustnout, Irena jí vydělovala menší porce jídla než svým dvěma vlastním dcerám. O zmrzlině, čokoládě a jiných pamlscích, bílých rožcích a sladkých limonádách si mohla Andrea leda tak zdát. Navzdory tomu však byla stále obéznější. A tendence přibývat na objemu jako kynoucí chlebové těsto ji zůstala až do dospělosti. Jako jediná ze tří děvčat stále bydlela se svou macechou a tátou v tomtéž domě, v němž žila kdysi dávno s tátou a svou mámou a v němž máma také umřela na zhoubnou nemoc po přepuštění z nemocnice. Olina s Pavlou byly již vdané a obě žily ve vzdálenosti stovek kilometrů od své matky. Ač se Andrea snažila získat vlastní bydlení, stále se jí to nedařilo, pokaždé z nějakého jiného, byť napohled závažného důvodu.        

Průběh konstelace ve zkratce:

Kýžený výsledek konstelace:

Podívat se na důvod obezity i nezdarů při snaze osamostatnit se.

Vybraní zástupci:

Andrea, otec, zemřelá matka, Irena, Olina, Pavla, Obezita.

Rozestavění konstelace:

Andrea postavila svou zástupkyni na úplný okraj konstelačního pole, Irenu proti své zástupkyni na opačném konci. Olinu a Pavlu bezprostředně k Ireně, jednu vedle druhé. Otce napůl skryla za Ireninými zády, svou zesnulou maminku (mimochodem, její zástupkyně byla ještě kypřejších tvarů jako Andrea) napravo od své zástupkyně, nikoli však blízko sebe, nýbrž téměř tak daleko, jako tátu. Obezitu postavila čelem proti Ireně.

V popsaném rozestavění se ani jeden z aktérů necítí dobře. Vbrzku ze začnou všichni kamsi přesouvat. Olina s Pavlou každá svým vlastním směrem pryč od svých rodičů. Jejich matka se snaží otočit a víc přiblížit k otci, ale ten rozpačitě přešlapuje, ustupuje, manévruje a tápajíc hledá své místo, nenacházejíc nikde to pravé. Ani na jednom z těch vyzkoušených však nestojí tváří v tvář k zástupkyni Andrey, spíš je vždy od ní napůl odvrácen. Andreina maminka si lehá před svou dceru. Obezita se zase před ni postaví ještě blíže, než leží její zesnulá máma, a to tak, že nakonec na Andreu vůbec není vidět. Posunky i zvuky se snaží upoutat otcovu pozornost, ten však je slepý a hluchý. Něco ho však fascinuje a přitahuje: jeho zemřelá první žena. Obezita zintenzivňuje upoutávající „manévry“. Když už jsou její projevy neprohlédnutelné a nepřeslechnutelné, otec se pomalu otočí ke své nejstarší dceři stojící v zákrytu za Obezitou   a pronese: „Promiň Andreo, nemohu se na tebe dívat, přespříliš mi připomínáš maminku.“. Andreina zástupkyně se stáhne do sebe a srdceryvně se rozpláče. Její  matka se nato zvedne na loktích a tiše, leč důrazně řekne, dívajíc se střídavě na svou dceru a na jejího otce: „Tak už mne vy dva konečně nechte odejít!“. Andrea jako mávnutím kouzelné pohádkové hůlky přestává vzlykat, podívá se tázavě na svého otce a skloní se k mamince. Obejme ji a dostane ze sebe: „Maminko, já jsem přece tvá hodná holčička! Jsem přesně jako ty! Moc si mi chyběla, proč si mně tady nechala samotnou?“. Matka odpovídá: „Nenechala, měla si přece za mně náhradu.“         

Výsledek konstelace:

Nejdřív dochází ke sdílení v konstelačním kruhu, v rámci něhož hovoří zejména zástupci členů Andreiny rodiny. „Olina“ a „Pavla“ zmiňují skoro totožné pocity a vněmy, z nichž vychází najevo, že se ve svých rolích cítili zatlačované do úzadí kvůli nenápadně a tiše se tvářící Andreje, neustále  manifestující truchlení za svou mrtvou mámou. V zájmu získání pozornosti svých rodičů se snažili hlasitě projevovat: přehlušit smutné ticho není vůbec lehké. Nakonec se co nejvíce vzdálili od domova, v němž „strašil“ všudypřítomný duch Andreiny matky kříšený otcem a Andreou. Obě zástupkyně Andreiných nevlastních sester se svěřují, že byly doslova nucené co nejvíce poodejít od zástupců obou rodičů a od tísnivého, „bobtnajícího“ stesku po ženě, kterou nikdy naživo neviděli, ale která jim skrze Andreu vzala velkou část otcovi i matčiny rodičovské péče.      

Zástupkyně Ireny se svěřuje s převládající emocí naprosté neschopností zastat pozici náhradní Andreiny mámy, kterou Andrea vzdorovitě odmítala i s jejími pokusy udržet její kila pod kontrolou prostřednictvím speciální výživy pro Andreu. Vnímala Obezitu jako pokus zabrat co největší prostor v domácnosti. Zcela zřetelně cítila, jak z obavy, aby se Andrea necítila méně přijímaná a milovaná jako Olina a Pavla, se jí věnovala víc, než svým dcerám, propast mezi nimi se však navzdory tomu stále prohlubovala . Převládajícím pocitem byla jakási chmurná beznaděj až do chvíle, v níž uslyšela větu: „Tak už mne vy dva konečně nechte odejít!“